V říjnu roku 2003 vyšel v časopise Moderní vyučování rozhovor Jany Strakové s Petrem Sokolem. V rámci naší kampaně #20letTTHvCR přinášíme jeho přepis i informace i programu, které v říjnu 2003 vyšly.
V posledních letech přichází do České republiky řada zahraničních programů. Nabízejí nové učební metody, novou organizaci výuky, vybízejí k opětovnému zamyšlení nad smyslem vzdělávání a výukovými prioritami. U některých programů pochybujeme o jejich přínosu a užitečnosti, užitečnost jiných je bezesporná a máme pocit, že k nám přicházejí jako na zavolanou. Takovým je mezinárodní program Τυáří v tvář historii a sobě samým. O tom, co tento program nabízí českým učitelům, jsme si povídali s jeho koordinátorem Petrem Sokolem z občanského sdružení AISIS.
Jak byste charakterizoval pro gram Tváří v tvář historii?
Program Tváří v tvář historii využívá konkrétních historických událostí k vysvětlování příčin lidského chování a jeho důsledků. Jeho hlavním cílem je odstraňovat předsudky a zvyšovat pocit odpovědnosti mladých lidí za události, ke kterým dochází v jejich okolí. Nejvíce pracovních materiálů pochází z období hitlerovského Německa a holocaustu, metody je však možno aplikovat na libovolné historické období. Stěžejními tématy je identita (čím je vytvářena naše identita, co nás charakterizuje, s jakou skupinou se identifikujeme, čím se vymezujeme vůči jiným skupinám) a participace (na čem závisí rozhodnutí nezůstat v roli nezúčastněného diváka, ale stát se aktivním účastníkem dějinného vývoje).
Je v programu něco, co vám připadá zvlášť důležité?
Program zkoumá velmi podrobně dílčí kroky, které vedly ke zkoumaným historickým událostem. To mi připadá důležité. Když se teď někde zmíníme, že v průběhu holocaustu zahynulo 6 miliónů Židů, všichni řeknou: to je hrozně moc, to je strašné, že? Teď už by se to ale nemohlo stát. Nemohlo? Opravdu? Když si potom probereme všechny ty drobné kroky, které této tragédii předcházely a zabýváme se zdánlivě drobnými příběhy a událostmi, najednou si uvědomíme, že mnohé z nich se stávají i nyní. Že třeba něco z toho, co tehdy zažívali Židé, nyní zažívají Romové. Prostě si uvědomíme, že se stále musíme mít na pozoru.
Jak jste se s programem seznámil a jak hodnotíte ideu zprostředkovat jej českým učitelům?
Jako učitel dějepisu na základní škole jsem absolvoval v roce 2001 a 2002 semináře určené evropským učitelům. Program je v Evropě dostupný již 10 let, ale příležitost s ním pracovat mělo jen málo českých kolegů. Veškerá školení a semináře jsou dostupné pouze v angličtině a vyžadují její dobrou znalost. Jsem rád, že v dohledné době budeme moci tuto příležitost poskytnout všem českým učitelům, i těm, kteří anglicky tak dobře neumějí.
Myslíte si, že čeští učitelé tuto možnost ocení?
Myslím, že program velmi uvítají přemýšliví učitelé, kteří si kladou otázku, proč vlastně dějepis učíme. Věřím tomu, že takových učitelů, kteří si nevědí s dějepisem rady, je hodně. Že jsou na tom stejně jako já. Když jsem po skončení univerzity nastoupil do školy, byl jsem velice akademicky orientován. Historická fakta a systém pro mne byly nesmírně důležité. Když jsem však začal učit děti na základní škole, po nějaké době jsem začal pochybovat o smyslu svého snažení, které spočívalo v tom nacpat tyto historické vědomosti do hlav mých žáků. Učitelé se mnohdy snaží výuku dějepisu oživit nějakými historickými hrátkami, kvízy, soutěžemi. To mě ale neuspokojovalo, protože ta základní otázka, proč vlastně dějepis ve škole učíme, zůstala nezodpovězena. Nechtěl jsem utíkat k podobným taškařicím, ale učit dějepis. A učit ho tak, aby to mělo nějaký smysl. Abych sledoval nějaký cíl. Vědět, co chci předat svým žákům, k čemu je chci vychovat. Program Tváří v tvář historii mi pomohl najít odpověď.
Jakou?
V tomto programu se dějepis stává učitelkou života. Stává se něčím více než snůškou dat. Pomáhá nám propojit historii se současností, osudy jiných lidí s našimi osudy. Dějepis zde není cílem, ale prostředkem k výchově kriticky myslících angažovaných bytostí, které nejsou lhostejné k osudům jiných. Učí děti vystupovat z role nezúčastněných diváků a přijímat zodpovědnost za to, co se děje kolem nich. To je pro mne důstojný a dobrý cíl pro výuku dějepisu i vzdělávání vůbec. Z programu se budou radovat zvídaví a tvořiví učitelé. On totiž zejména nutí klást otázky, neposkytuje ale jednoduché odpovědi. Odpovědi si musí každý nalézt sám.
Když o programu hovoříte, zdá se mi, že spadá spíše do občanské výchovy…
V návrhu Rámcového vzdělávacího programu pro základní školu je potlačena dominantní úloha dílčích předmětů. Předměty jsou sdruženy do větších celků. Jedním z nich je celek „Člověk a společnost“. Program Tváří v tvář historii se znamenitě hodí právě pro takový integrovaný celek, protože výborně propojuje právě dějepis, občanskou výchovu, ale třeba i literaturu a film.
Vám se tedy zdá, že program reaguje na současné potřeby českého školství?
Ano, myslím, že vhodnější dobu k jeho zavádění bychom si nemohli vybrat. S Rámcovým vzdělávacím programem se otevírá potřeba nově definovat cíle výuky jednotlivých předmětů a v tom nám právě program Tváří v tvář historii může pomoci.
Ale přece jen: nebojíte se, že výlučné používání tohoto programu při výuce dějepisu by mohlo mít za následek, že se děti s historickými fakty dostatečně neseznámí?
Já se toho nebojím. Jako učitel dějepisu bych měl děti nějakým způsobem motivovat, přesvědčit je o tom, že historické skutečnosti, které jim předkládám, pro ně mohou být zajímavé. To mohu dělat několika způsoby: mohu jim vyprávět zábavné historky ze života panovníků, mohu jim předložit nějaké šokující historické údaje (6 miliónů obětí holocaustu), anebo je seznámím s nějakou konkrétní historickou událostí, třeba s nějakým silným příběhem, který je nenechá lhostejnými a který mohou zároveň propojit se svou zkušeností. Některé děti získají motivaci se pak o dané historické epoše dozvědět více. Mnohé jiné děti se historická fakta stejně nenaučí a nenaučily by se je ani při klasické výuce. Při výuce pomocí programu Tváří v tvář historii mám ale naději, že i když se nenaučí historická fakta, budou z nich kvalitnější lidé.
Mohl byste nám poskytnout nějaký příklad, jak byste metodami programu Tváří v tvář historii pracoval s nějakým konkrétním školským tématem?
Nedávno jsem hovořil se svou přítelkyní o tom, jak učí v 8. ročníku třicetiletou válku. Děti se učí, že Komenský odešel do exilu. V této souvislosti vyvstává řada zajímavých otázek: Co si představíme pod pojmem exil? V jakých jiných dějinných obdobích odcházeli lidé do vyhnanství? Co tam zažívali? Stává se to i nyní? Tyto otázky jsou daleko zajímavější než informace o tom, v kterém roce se Komenský narodil nebo kolik knih napsal. Smyslem program Tváří v tvář historii je pracovat právě s takovými otázkami.
Jak chcete s programem Tváří v tvář historii v České republice pracovat?
Program má dlouhou tradici a je dobře propracovaný. V České republice bychom ho chtěli realizovat stejným způsobem, jakým probíhá ve Spojených státech. Nabídnout co největšímu množství učitelů krátký víkendový kurz a pro ty, kteří projeví hlubší zájem, uspořádat týdenní kurz, na kterém se důkladně seznámí s používanými metodami. Do budoucna bychom rádi poskytovali českým učitelům stejný servis jako americká centrála. Ten spočívá především v bohatém archivu literárních ukázek, historických dokumentů a filmových úryvků, ale i v nabídce hotových lekcí.
Nebojíte se toho, že program vyvinutý pro americkou školu nebude v České republice dobře fungovat?
Metodicky fungovat bude a obsahově ho samozřejmě musíme přizpůsobit. V současné době dokončujeme přípravu podkladové publikace, na které v listopadu zahájíme pilotní školení učitelů. Publikaci jsme převzali z amerického zdroje Holocaust α lidské chování. Nepřevzali jsme ji však mechanicky, vybrali jsme pouze materiály, které jsou vhodné pro použití v našem prostředí, a chystáme další doplnění o specificky české materiály. V budoucnosti bychom rádi vydali podobnou „učebnici“ pod názvem Komunismus a lidské chování, kterou připravíme sami. Opravdu není třeba mít obavu, že bychom sem chtěli bezmyšlenkovitě nacpat nějaký americký program. Převezmeme z něj to, co je dobré a univerzální, ale potřebu postavit jej na českých zdrojích vnímáme velmi silně.
Kdo se na přípravě české varianty programu podílí?
V současné době máme malý tým, ve kterém působí učitel, který absolvoval školení k programu v evropské i americké centrále, učí dějepis na gymnáziu a řadu let používá zmiňované metody při výuce, dále psycholožka, vysokoškolský pedagog, který připravuje budoucí učitele dějepisu, historik. Jsou to všechno lidé, kteří mají s programem vlastní zkušenost. Máme i řadu dalších externích spolupracovníků, v budoucnu bychom tým rádi rozšířili o další odborníky i učitele.
Z jakých zdrojů jsou práce na vývoji programu financovány a kdy bude dostupný všem českým učitelům?
Na první etapu implementace programu jsme získali peníze z Nadačního fondu obětem holocaustu. Za tuto podporu jsme velmi vděčni, protože nám umožnila s programem začít. V letošním školním roce uděláme několik pilotních školení s českými učiteli a dokončíme vývoj a překlad základních metodických a výukových materiálů. V příštím roce bychom chtěli program nabídnout všem českým učitelům.