(25. prosince 1930 – 8. února 2024)
Píše se to těžce: dnes nás opustila Evelina Merová. Silná a ušlechtilá žena, které osud nadělil do vínku mnoho těžkého, ale i nevšedního. Poslední roky jsme měli tu vzácnou příležitost se s ní setkávat a debatovat a využívat její ochoty vyprávět mladým lidem. Těm vždycky říkala: všechno jsem to sepsala do knížky, přečtěte si ji. Tam to všechno je… A my díky tomu mohli s mladými lidmi diskutovat o tom, k čemu jsou vzpomínky a jestli nám mohou pomoci pochopit, k čemu ve 20. století došlo a proč. Abychom lépe porozuměli současnosti.
Eva ve své knížce Opožděné vzpomínky roku 2008 napsala: „Ve stejném roce, kdy jsem se stěhovala do Prahy, přišla ve Frankfurtu nad Mohanem na svět vnučka Alisa. Další nový začátek, další nový příslib! Dcera Irena a její rodina žijí v Sankt Petěrburgu, dokonce v našem starém bytě, kde kterému mě váže tolik vzpomínek. Já žiju na půl cesty mezi oběma městy.
Nevím, zda je dobře, že moje děti žijí v různých státech, ale je to běh světa, vidím to všude kolem sebe. Já jsem díky tomu všude tak trochu doma, a někdy se paradoxně cítím být bezdomovcem. Nemám své trvalé pevné hnízdo. Stáří je tu. Chci ho prožít důstojně. Jsem optimistka, ostatně často mi v životě nezbývalo nic jiného. Snažím se dobře prožít každý den, těšit se ze všeho, z čeho mohu čerpat radost, sílu nebo útěchu. Raduji se z dětí, ze kterých s stali dospělí, z vnoučat, která dospívají. A samozřejmě jim přeji, aby jejich život byl poezie…
Léta války změnila můj život. Asi bych byla jiná, kdyby… Ale jak se říká, dějiny kondicionál nepřipouštějí.
Musela jsem svůj příběh napsat, ač nejsem spisovatelka, protože jsou to fakta a události, o kterých neví nikdo jiný než my, svědkové času a šílené doby. Ale zároveň to nejsou jen soukromé zážitky, ale zápisky o divném 20. století, dvou totalitách, o tragédiích a nadějích, bezmocnosti a síle, o jednom lidském životě. Jak jednou řekl Ota Pavel, který práci spisovatelů nehodnotil nijak vysoce: „Psát může každý, když má o čem.““
A tak kromě poděkování paní Merové za vše, co jsme s ní mohli zažít, už jen dodáme: přečtěte si její knížku. Tam to všechno napsala. Protože měla o čem psát…