Česká verze vzdělávacího programu Facing History and Ourselves je v České republice už 20 let a během této doby ji u nás rozvíjelo hned několik organizací. Jsme hrdí na to, že v současné době je to právě náš tým, kdo je partnerem americké centrály Facing History and Ourselves a členem celosvětové sítě organizací, které s programem dlouhodobě pracují.
Dnes vám nabízíme rozhovor s Petrem Sokolem o tom, jak s programem v České republice začínal, co se během této doby změnilo a co zůstává v programu a jeho principech stejné a přínosné (nejen) pro vzdělávání (nejen, ale zejména) v České republice.
Petr Sokol je jedním z lektorů programu Facing History and Ourselves, česky Tváří v tvář historii. Již dvacet let rozvíjí tento program v rámci práce různých organizací, aktuálně je to ve spolku Schola Fidentiae – Škola s(ebe)vědomí. Mám velkou radost, že spolu můžeme udělat rozhovor, ve kterém se za těmi posledními dvaceti lety společně ohlédneme.
Petře, co pro Tebe znamená program Facing History, česky Tváří v tvář historii?
Ahoj Terezo. Děkuji za pozvání. Co pro mě Facing History znamená? Jednak je to program, který změnil zásadně můj přístup k výuce dějepisu a také, když se ohlédnu zpátky, ovlivnil i můj život – jak z hlediska kariéry, tak z hlediska lidí, se kterými se dodneška potkávám.
Jak jste se seznámili?
Někdy v roce 2001 nebo 2002 působil na své první škole jako učitel dějepisu v Sedlčanech a tato Základní škola Propojení byla zapojena do řady projektů vzdělávání učitelů a já jsem měl množnost jet na představovací seminář mezinárodního programu, který se konal v Unhošti u Prahy. Bylo to myslím na den nebo dva. Musím říct, že to pro mě nebyla láska na první pohled. Měl jsem pocit, že jsme ty dva dny prodiskutovali. Nebyl to ten klasický akademický dějepis, na který jsem byl zvyklý z vysoké školy. Ale když jsem odjel, zjistil jsem že si otázky, které tam padly, kladu pořád dokola a že téma holocaustu jsem poprvé takhle mohl zkoumat. Nikdy předtím v žádném jiném stupni vzdělávání jsem takto do podrobnosti holocaust nedělal a postupně si mě ten program chytil. Potom, když jsem dostal pozvánku na pokračující seminář, pětidenní s mezinárodním obsazením, tak jsem na něj jel jako člověk, který skončil s výukou ve škole a dostal jsem nabídku od občanského sdružení AISIS, které právě tento program pořádalo, abych se s ním seznámil a pomohl program přivést do České republiky – tehdy jsme říkali „lokalizovat“ ho v České republice.
Tak to byl ten úplný začátek. Vzpomeneš si, jaké byly další (k)roky, kdy jsi s programem pracoval?
Je to už pár let, nevím na kolik je to reálná vzpomínka, možná už se mi utvořila do nějakého příběhu. Myslím, že se mi to zdálo velmi snadné: nastoupím do neziskové organizace, získám prostředky, oslovím lidi, kteří s tímto programem měli nějakou zkušenost, postavím tým a vytvoříme české materiály a budeme dělat spoustu seminářů pro učitele – až na konci nějakého období to budou znát všichni čeští učitelé.
Nakonec se ukázalo, že asi tak jednoduché to úplně není. Finanční prostředky se podařilo získat – tehdy na začátku to byl Nadační fond obětem holocaustu, který přispěl na to, že se přeložila velká část publikace s názvem Holocaust a lidské chování a uspořádali jsme v listopadu 2003 první několikadenní seminář v rámci projektu, který tehdy realizoval AISIS.
Když se podíváš na těch posledních 20 let programu FHAO v ČR, vidíš, že se někam posunul? Případně kam, a v čem naopak vidíš, že nepokračoval, jak sis představoval na začátku?
Myslím, že se povedla ta podstata slova lokalizovat. Hned v prvních letech vznikly české překlady textů a aktivit, takže jsme byli schopni udělat několik seminářů, do kterých se zapojilo několik desítek českých učitelů a kterým jsme mohli nabídnout program tak, jak jsem ho znal, ale v české podobě a nabídnout jim i materiály, aby s nimi mohli pracovat ve svých školách. Poměrně dlouho trvalo, než program získal i nějaký český obsah, v tom smyslu, že se věnoval českým tématům a poskytl k nim zdroj. To se stalo díky tomu, že jsem se chvíli potkával v tebou a s Michalem Franklem, tehdy v Institutu Terezínské iniciativy a v Židovském muzeu, kde vznikl projekt Naši nebo cizí?, který byl v tomhle ohledu velmi přelomový. Protože přinesl český obsah a otevřel některá česká témata. Myslím, že to, jaký jsem měl na začátku pocit, že se rozjede a bude to program, který zasáhne velký počet českých učitelů, se nestalo, ale zpětně to nehodnotím jako chybu. Tento program není úplně jednoduchý, je potřeba absolvovat alespoň víkendový seminář, není to postavené na přednáškách. Je to postavené na tom, že se musím do něčeho vložit, přemýšlet nad tím, diskutovat a pracovat na tom a nějak si uvědomovat svoje postoje, svoje rozhodnutí, která dělám. Pracovat s některými tématy v dějepise do hloubky, což nebylo před těmi 20 lety úplně běžné. Věřím, že dnes jsou možnosti, které učitelé mají více otevřené a vlastně jsem rád, že to tu dvacet let je a že jsme víceméně kontinuálně schopni nabízet nějaké semináře, jak jsi sama řekla, v rámci různých organizací, a že i teď chystáme nějaké další materiály a další semináře. V tomhle asi můžu být spokojený, i když jsem opustil mou původní představu, že to všechno povede za jeden rok a pak můžu jít dělat jiný projekt. Neodešel jsem, dělám to pořád.
Za to jsme ve Schola Fidentiae moc rádi, protože program FHAO díky Tobě už dobře známe. Když mluvíš o programu, dokázal bys říct, jaká je jeho podstata? V čem spočívá jeho význam a základní principy, které nabízí?
Vždycky přemýšlím, v čem je ten program jedinečný a v čem je jedinečný pro mě, čím mě tak zasáhl. Protože možná z pohledu z venku nepůsobí nijak neobvykle. Program Tváří v tvář historii pracuje v historickými tématy a vznikl v 70. letech ve Spojených státech amerických jako reakce na to, jak učit o holocaustu, tak aby z toho bylo téma, které se dotkne žáků a studentů, budou o něm chtít přemýšlet, budou si klást otázky. Pracuje se zdroji, otevírá témata, ke kterým jsou aktivity a diskuse. To, co mi na něm přijde jedinečné je, že klade jednotlivá témata a kroky do takového systému, kterému v angličtině říkají Scope and Sequeces (nikdy jsme nepřišli na nějaký vhodný český název; zkoušeli jsme „kolokol“, který se ale úplně neuchytil), kdy začínáme přemýšlením o tom, co tvoří identitu jedince. Jenom s poznáním tohoto, co tvoří naši identitu, můžeme postupovat pak dál směrem k tomu, že společnost má tendenci se rozdělovat na MY a ONI a podle toho se nějakým způsobem chová většina k menšině.
A co jsem ještě nezmínil, program se zaměřuje na traumatické události především moderních dějin, ve kterých se zabývá tím, jak se k sobě chová většina a menšiny, jaký je jejich vztah a interakce. Od té otázky po rozdělení na MY a ONI pokračuje přes konkrétní historické studie, ve kterých si všímá, jak se rozhodují jednotlivci a jak jejich rozhodnutí mají vliv na to, co se děje. Směřuje přes otázku, jak se vyrovnat s minulostí, jakým způsobem si minulost připomínat, jakým způsobem ji třeba soudit. Až k otázce, jak my jako jednotlivci dnes se můžeme angažovat ve světě, jakým způsobem můžeme reagovat na problémy, které ve světě jsou. A následně se vracíme zpátky – proto je to kruh – k naší identitě, která by v ideálním případě měla být nějakým způsobem posunutá. Nejen v našem případě, ale v případě našich žáků a studentů, které bychom tak měli rozvíjet.
Děkuju za tuto odpověď. A napadá mě pokračování otázky, jestli to, v čem je program Tváří v tvář jedinečný, poskytuje vysvětlení toho, proč je dobré a proč je třeba ho rozvíjet v celosvětovém měřítku?
Myslím, si, že důležitá součást programu je, když si to zpětně vybavím od mého prvního setkání, o kterém jsem říkal, že nebylo na první dobrou něco, co by mi připadlo jako funkční, že jsme se zabývali spoustou příkladů, kdy rozhodují jednotlivci a dělají každodenní drobná rozhodnutí, která mají především v nějakých vypjatých okamžicích určitý dopad, a jak se zachovám, resp. jak se nezachovám. Je to jiné než zkoumání velkých historických událostí, o kterých dnes víme, jak se rozvíjely a jak dopadly. Najednou je v těch dílčích rozhodnutích vidět něco, co pro mě bylo hodně nové a myslím si, že to je důvod, proč je program pořád aktuální i v dnešní době. Pořád činíme nějaká rozhodnutí, každý den, a tato rozhodnutí se někdy týkají dopadu našich životů na společnost. Přemýšlet nad tím, jak se lidé chovají, vidět, jak se lidé chovali, vidět proč se někdo rozhodl udělat nějaký krok nebo ho neudělat, co všechno ho k tomu vedlo, nám lépe pomáhá přemýšlet o tom, jak se chováme my dneska. V tom si myslím, že má program stále svoji sílu.
Program vznikl, jak jsi řekl, ve Spojených státech amerických, dnes je rozšířen do různých zemí po celém světě, v Evropě, Jihoafrické republice i v dalších zemích. V čem může být prospěšný v České republice?
Jak už jsem říkal, zásadní princip programu je otázka rozhodování a toho, jak se jednotlivci chovají a zachovají, proto je podle mě globální a dá se o něm mluvit jako o mezinárodním globálním programu.
Kdybych se chtěl specificky podívat na české prostředí, tak jednak idea projektu podle mě dobře sedí na naše Rámcové vzdělávací programy (dále RVP) pro základní vzdělávání nebo pro gymnázia. Hledal jsem si v současném znění RVP důkaz toho, že si nevymýšlím. A v RVP pro základní vzdělávání je v úvodní části kapitoly Člověk a společnost uvedeno: „Žáci jsou vedeni k poznání, že historie není jen uzavřenou minulostí ani shlukem faktů a definitivních závěrů, ale je kladením otázek, jimiž se současnost prostřednictvím minulosti ptá po svém vlastním charakteru a své možné budoucnosti.“ To by mohlo být klidně někde na webových stránkách Facing History, protože to tam sedí. A my bychom to měli dělat v dějepise, protože učíme dějepis a chceme dodržet objednávku státu. Takže to jsou otázky, které bychom měli ukázat: ptáme se po našem vlastním charakteru a nějaké možné budoucnosti. Tematicky, když se povídáme na RVP pro gymnázia, který je v těchto oblastech velmi podobný, přímo specifikuje, že žák dokáže „vymezit základní znaky hlavních totalitních ideologií a dovede je srovnat se zásadami demokracie; objasní příčiny a podstatu agresivní politiky a neschopnosti potenciálních obětí jí čelit“. My právě tím, že se dotýkáme toho, jak funguje většina s menšinou a ukazuje se právě třeba na tom příkladu, ze kterého vychází program – příkladu holocaustu, že najednou došlo k velmi razantnímu rozdělení většiny s menšinou a k vytvoření podmínek, které šly v takových malých krůčcích, stejně jako podmínek, ve kterých je nějaká velká skupina přihlížejících a skupina obětí, která není schopná jim čelit. Často potřebuje nějakou podporu většiny a rozhodnutí jednotlivců má zásadní vliv na život. Takže si myslím, že řada příkladů, kterým se věnuje globální program Facing History and Ourselves, jsou plně použitelné pro české školství, resp. český dějepis. Zároveň si myslím, že specifické pro tento program je, že pracuje s různými zdroji a na jejich základě dospíváš k nějakému řešení. A to je podstata badatelské výuky, která by podle mě měla být principem výuky dějepisu. Čím dál více se na to klade důraz, aby dějepis byl vyučován badatelsky a Tváří v tvář historii tohle už mnoho desítek let globálně nabízí. A zároveň pro anglicky mluvící učitele nabízí obrovské zázemí ve webové platformě, kde jsou k dispozici texty, video-materiály apod. A my k tomu přispíváme v českém prostředí překlady vybraných textů a zejména vytvářením specificky českých případových studií.
A jak se konkrétně do českých škol dostane?
Jednoduše: když se učitelé přihlásí na seminář, kde se mohou s programem seznámit, dostanou zdroje a materiály, které mohou více méně okamžitě aplikovat do svých hodin. Takže ta cesta podle mě je přes učitele, přes školy. Stejně jako to byl postup pro mě dojít na nějaký seminář, nechat se zasáhnout tím programem a uvědomit si, že to je něco, co mi při výuce chybělo, že jsem tuhle zkušenost neměl z pedagogické fakulty a najednou jsem měl pocit, že vím, proč dějepis učit. Vím, jak s ním můžu pracovat, především v části, která se věnuje moderním dějinám. Dostat se do školy, vytvořit materiály, připravit seminář a získat na ně učitele.
Děkuju za konkrétní odpověď. Co tedy program potřebuje, aby se v ČR rozvíjet mohl?
Potřebuje podporu pro to, aby se mohl rozvíjet. Na to abychom mohli nějaký seminář připravit, je potřeba na něj mít materiály, prostor, lidi – odborníky, což je výhoda aktuálně ve Schola Fidentiae, že máme Michala Schustera jako skvělého historika, který dokáže ta témata vybrat a kontextualizovat. Potřebujeme dobře připlavit set zdrojů, připravit k nim dobré otázky, sestavit vše do kompozice, která dobře funguje a mít prostředky na to, abychom mohli uspořádat nějaký seminář, který ideálně trvá dva dny pro skupinu učitelů dvacetičlennou. Když na tohle všechno máme prostředky, tak nic jiného na to, abychom se dostali do škol a nabídli učitelům program, který mění přístup k výuce a mění životy, nepotřebujeme.
Skvělé. Mockrát Ti děkuj za rozhovor. A považujme ho za jeden z prvních kroků k naší další práci. Budeme se těšit na další materiály a připravené semináře pro učitele a budeme moc rádi za další spolupráci a za podporu, kterou pro rozvoj těchto programů i v naší organizaci potřebujeme.
Děkuju Terezo, a těším se na seminář, který teď připravujeme na jaro. Otevřeme v něm nová témata, z čehož máme z něj velkou radost. Tak na jaře!
